V USA je za účelem občanskoprávního stíhání soukromých společností užíván Alien Tort Claim Act z roku 1789(!), který dává americkým soudům jurisdikci ohledně případů předložených cizinci, jež se týkají porušení mezinárodního práva. Jsou na něm zajímavé hned čtyři věci: žalobu může předložit pouze cizinec, žaloba může být namířená proti cizinci (tím se blíží univerzální juridsikci z předešlého postu), může se týkat i soukromé společnosti a zároveň implementuje mezinárodní právo. Na základě tohoto zákona byla prošetřována odpovědnost za válečné zločiny takových výtečníků jako Karadžič nebo Marcos, většinou však neúspěšně. Dostalo se i na otázku role společností jako Unocal, Exxon Mobil Corp. a dalších.
Kanadské ropné společnosti Talisman asi také raketově nevystřelily akcie, když se její představenstvo dozvědělo, že je obviněna ze spolupráce s vládou Sudánu na páchání genocidy. Žalobu podala před americkými soudy Sudánská presbyteriánská církev tvrdící, že se Talisman s vládou podílely na násilném vysídlování nemuslimského obyvatelstva z oblasti s ropnými nalezišti. V září se nicméně soud rozhodl pro zrychlené vynesení rozsudku bez jednání, protože neshledal v návrhu na žalobu dostatečné důkazy, jež by naznačovaly skutečnou spoluvinu Talismanu.
Na opačné straně oceánu se zároveň odehrává veřejností daleko více sledovaný případ rovněž proti soukromé společnosti. V červnu 2006 prohrála francouzská státní železnice (SNCF) spor s Alainem Lipietzem, který obvinil SNCF ze spolupráce s nacisty, když její vlaky odvezly jeho rodinu do koncentračního tábora. SNCF prý neudělala nic, aby zabránila transportům, nebo je aspoň zpomalila, dokonce si nechávala platit za transporty od francouzské vlády ještě i po skončení války. Podle soudu tak spolupracovala SNCF s francouzskou vládou na zločinech proti lidskosti.
Lipietz vyhrál kompenzaci 60 000 euro, právníci železnic se odvolali. Odvolání chtějí postavit na tvrzení, že neměli při jednání s Nacisty na výběr a že byl případ dávno promlčený. Úspěch Lipietze samozřejmě vedl hned k vznášení dalších nároků. Je přitom zajímavé, že židovské skupiny se stavějí proti těmto sporům, když tvrdí, že právě SNCF svou historii nezakrývá a přiznává se k ní na rozdíl od bank, pojišťoven a dalších podobných institucí. De Gaulle přitom hned po válce udělil všem velkým institucím amnestii za spolupráci s Hitlerem v zájmu udržení národní jednoty. Díky tomuto kroku jsou dodnes válečné aktivity Francie na veřejnosti poměrně tabu.
Oba zmíněné případy jsou stále otevřené, ale už teď můžeme odhadovat, jak asi dopadnou. Daleko větší naděje na úspěch má francouzský případ, protože je mnohem snazší po důkazní stránce a zároveň se nese na vlně podobných případů počítajících se snahou firem se už jednou pro vždy očistit od břemene spolupráce s nacisty. Nicméně argument donucením je, jak přijatelný podle Římského statutu Mezinárodního trestního soudu, tak se už osvědčil v předešlých podobných případech. Nakonec by také mohlo dojít k nějaké formě mimosoudního vyrovnání. Americký případ je spíše odsouzen k nezdaru, protože byť je časově mnohem bližší než francouzský, je vzdálený prostorově. Je nesmírně obtížné po právní i praktické stránce důkazně podepřít takový podnět. Zároveň je potřeba prokázat úmysl nebo aspoň vědomí na straně společnosti Talisman o páchání válečných zločinů a to taky není žádná sranda. Oba případy ale shodně ilustrují, že dnes už se ani soukromé společnosti nemohou cítit bezpečné a při spolupráci s nedemokratickými režimy by měly dvakrát zvážit všechny své kroky.